Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

ŠK Veselí nad Moravou

 
 

Historie šachu

Historie Šachu

 Šachy (resp. šach; z perského slova šáh, panovník) jsou klasická desková hra pro dva hráče. Hra vznikla v 15. století v jižní Evropě úpravou perské hry šatrandž, následníka staré indické hry čaturanga. Šachy se hrají na šachovnici, čtvercové desce rozdělené na 8×8 polí střídavě černých a bílých. Každý hráč má na počátku hry celkem šestnáct kamenů šesti druhů: krále, dámu, po dvou věžích, střelcích a jezdcích a osm pěšců. Hráči, označovaní jako „černý" a „bílý" podle barvy kamenů, kterými hrají, střídavě provádějí tahy, tedy přesuny kamenů z jednoho pole na druhé. Cílem hry je mat, takové napadení soupeřova krále, které nelze odvrátit. Šachy neobsahují prvek náhody, partii rozhodují schopnosti a znalosti hráčů.

 

 

 Ve druhé polovině 20. století začaly být v šachu používány počítače; počátcích rozvoje počítačové techniky bylo vytvoření šachového programu považováno za dobrý test schopnosti počítačů napodobit lidské myšlení. Zpočátku nedokonalé programy se postupně zlepšovaly a v roce 1997 vyhrál speciální šachový počítač firmy IBM zápas proti tehdejšímu mistru světa Garry Kasparovovi. Počítače v roli sekundantů umožnily také zlepšení přípravy šachistů a internet s sebou přinesl i růst popularity šachové hry po síti.

Za kolébku šachů se prohlašuje několik různých zemí. V současnosti se prapůvod šachové hry nejčastěji klade do Indie, protože arabské, perské i turecké označení šachů je odvozeno ze sanskrtského čaturanga, tj. „čtyři součásti vojska," pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží.

V Persii, kde byla hra modifikována a přejmenována na šatrandž, nalézáme první zmínku o ní kolem roku 600 n. l. Nejstarší doložené šachové figurky jsou ze sedmého století našeho letopočtu. Kolem roku 800 se hra dostala do Číny a je tam s pozměněnými pravidly hrána pod názvem siang-čchi. Poté, co Persie byla v polovině sedmého století dobyta muslimy, rozšířil se šatrandž do celého muslimského světa. Do Evropy se počínaje devátým stoletím hra začala dostávat jak z jihu přes muslimské země, tak z východu přes Rusko. Kolem roku 1000 zde již byla všeobecně známa. Nejstarší evropský šachový text, latinská báseň Versus de scachis, je datována kolem roku 997 (šatrandži se tehdy říkalo také šachy - pozdější změna pravidel na moderní šachy neznamenala změnu jména). Někdy v téže době také vznikla dnešní šachovnice, tedy zvyk zabarvovat pole hrací desky střídavě tmavou a světlou barvou. Na Iberském poloostrově, kam hru přinesli Maurové v desátém století, vznikl ve 13. století pod vládou Alfonse X. Moudrého slavný rukopis Libro de los juegos (Kniha her), který vedle vrhcábů a kostek popisuje i šatrandž.

Jiná teorie klade vznik šachu do Číny 2. stol. př. n. l. a tvrdí, že západní šach se vyvinul ze siang-čchi nebo nějakého předchůdce této hry.


Počátky moderní hry (1450-1850)

Některé kameny v šatrandži měly mnohem omezenější možnosti pohybu než mají jejich moderní nástupci. Alfil, předchůdce střelce, skákal pouze o dvě pole po diagonále a předchůdce dámy vezír se pohyboval o jedno pole diagonálně. Pěšci neměli právo dvojkroku z výchozího postavení a na poslední řadě se směli proměnit pouze ve vezíry, tedy velice slabé figury. Byly i jiné odlišnosti, například neexistovala rošáda.

Kolem roku 1200 se tato pravidla v Itálii a Španělsku začala měnit, až kolem roku 1475 po několika velkých změnách hra dostala v zásadě tu podobu, v jaké je známá dnes. Nejnápadnější změnou byla podstatně zvýšená bojová schopnost dámy, královny, a proto se tehdy našemu šachu říkalo na odlišení od šatrandže „královniny šachy" nebo „šach šílené královny". Nová pravidla se rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala se s dnešními pravidly s výjimkou některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století.

V té době také začal rozvoj rané šachové teorie. Nejstarší dochovaná tištěná šachová kniha, Repetición de amores y arte de ajedrez (Opakování lásky a umění hry v šachy) španělského kněze Luise Ramireze de Luceny. Tato kniha byla vytištěna v Salamance roku 1497. Lucena a další mistři 16. a 17. století jako Portugalec Pedro Damiano, Italové Giovanni Leonardo Di Bona, Giulio Cesare Polerio a Gioacchino Greco nebo španělský biskup Ruy López de Segura vytvořili základy teorie zahájení jako jsou italská hra, královský gambit a španělská hra a začali analyzovat jednoduché koncovky.

V 18. století se těžiště evropského šachového života přesunulo z jihoevropských zemí do Francie. Dva nejdůležitější francouzští šachoví mistři byli hudební skladatel François-André Danican Philidor, který objevil důležitost pěšců pro šachovou strategii, a později Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais, vítěz slavné série zápasů s nejsilnějším britským mistrem té doby, Alexanderem McDonnellem z Irska, konané roku 1834. Centry šachového života té doby byly kavárny ve velkých evropských městech jako Café de la Régence v Paříži a Simpson's Divan v Londýně.

Během 19. století se rychle rozvíjela organizace šachového života. Vzniklo množství šachových klubů, knih a časopisů. Konaly se korespondenční zápasy mezi jednotlivými kluby, například roku 1824 hrál londýnský šachový klub proti edinburskému. Šachové problémy se staly pravidelnou součástí periodik 19. století; mezi jejich významné tvůrce se v té době počítali například Bernhard Horwitz, Josef Kling a Samuel Loyd. Roku 1843 vyšlo první z mnoha vydání nejstaršího souhrnného manuálu šachové teorie, Handbuch des Schachspiels (Příručky hry šachové), vytvořené německými šachovými mistry Paulem Rudolfem von Bilguerem a Tassilem von Heydebrand und der Lasa.


Zrození sportu (1850-1945)

První moderní šachový turnaj se konal v Londýně roku 1851 a překvapivě jej vyhrál do té doby málo známý Němec Adolf Anderssen. Anderssen byl oslavován jako nejlepší šachista své doby a jeho líbivý, energický - ale z dnešního hlediska strategicky mělký - útočný styl byl hojně napodobován. Jiskřivé kombinace, jaké obsahuje Anderssenova Nesmrtelná partie nebo Morphyho Operní hra - obě krátké přátelské partie s mnoha oběťmi - byly považovány za nejvyšší možný vrchol šachového umění.

Hlubší vhled do povahy šachu přišel se dvěma mladšími hráči. Američan Paul Morphy, výjimečné šachové zázračné dítě, během své krátké kariéry mezi roky 1857 a 1863 zvítězil nad všemi důležitými konkurenty včetně Anderssena. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak má správně připravit útok. Tato metoda byla později znovu objevena a popsána jiným silným mistrem a teoretikem, pražským rodákem Wilhelmem Steinitzem.

Vedle svých teoretických úspěchů Steinitz založil i další důležitou tradici: jeho triumf v zápase s vůdčím německým mistrem Johannesem Zukertortem roku 1886 se považuje za první oficiální mistrovství světa v šachu a Steinitz za prvního mistra světa. Svou korunu Steinitz ztratil roku 1894 ve prospěch mnohem mladšího hráče, německého matematika Emanuela Laskera, který si pak titul udržel 27 let.

„Zázračné dítě z Kuby", José Raúl Capablanca (mistr světa 1921-1927), který ukončil dominanci německy hovořících šachových mistrů, upřednostňoval jednoduché pozice a koncovky; během osmi let trvajících do roku 1924 se nenašel nikdo, kdo by ho dokázal porazit ve vážné partii. Jeho nástupcem byl rusko-francouzský velmistr Alexandr Aljechin, silný útočný hráč, který zemřel roku 1946 jako jediný mistr světa, jenž si titul zachoval až do smrti. Ztratil ho ovšem na krátkou dobu dvou let 1935-1937 ve prospěch Nizozemce Maxe Euweho, v odvetném zápase ovšem Euweho porazil a titul získal zpět.

Mezi světovými válkami prošla šachová teorie revolucí takzvaného hypermodernismu, zastávaného mistry jako byli Aaron Nimcovič či Richard Réti. Hypermodernisté popírali jednoduché principy klasické Steinitzovy a Tarraschovy poziční školy: namísto přímého obsazování centra šachovnice pěšci doporučovali bojovat o centrum spíše pomocí jeho napadání figurami z dálky, což umožní snáze zaútočit proti soupeřovým pěšcům v centru.

Od konce 19. století rychle rostl počet každoročně konaných mistrovských turnajů a zápasů. Roku 1914 ruský car Mikuláš II. poprvé formálně udělil titul šachový velmistr, a sice pěti finalistům turnaje v Petrohradě (Lasker, Capablanca, Aljechin, Tarrasch a Marshall). Na tuto tradici později navázala Mezinárodní šachová federace (Fédération Internationale des Échecs, zkratka FIDE), založená roku 1924 v Paříži. Roku 1927 byl založen titul mistryně světa výhradně pro ženy: jeho první držitelkou se stala česko-anglická šachistka Věra Menčíková.


Poválečné období (po roce 1945)

Po smrti Aljechina byl nový mistr světa určen v turnaji elitních šachistů organizovaném mezinárodní šachovou federací FIDE, která od té doby zápolení o titul mistra světa řídila. Vítěz tohoto turnaje konaného v roce 1948, Michail Botvinnik, zahájil éru sovětské převahy v šachovém světě. Až do zániku Sovětského svazu se mistrem světa stal pouze jediný nesovětský šachista, Američan Bobby Fischer (v letech 1972-1975).

Předválečný neformální systém bojů o šachový trůn znamenal, že sám mistr světa rozhodoval, s kým bude hrát, a vyzyvatel byl nucen zajistit organizační náklady a cenový fond. FIDE vytvořila nový systém kvalifikačních turnajů a zápasů. Nejsilnější šachisté světa byli nasazeni do mezipásmových turnajů, kde se střetli s vítězi pásmových turnajů. Ti, kdo se umístili na předních místech v mezipásmových turnajích, pak postoupili do turnaje kandidátů, což býval nejdříve dvoukolový turnaj každý s každým, později řada zápasů hraných vylučovacím systémem. Vítěz turnaje kandidátů pak získal právo vyzvat mistra světa k zápasu o titul. Pokud byl mistr světa poražen, míval zprvu právo odvety o rok později. Celý systém fungoval s tříročním cyklem.

Botvinnik se účastnil zápasů o titul mistra světa 15 let. Svůj titul obhájil v letech 1951 a 1954. Roku 1957 prohrál s Vasilijem Smyslovem, ale titul za rok v odvetě získal zpět. Znovu ztratil titul roku 1960, kdy zvítězil litevský génius Michail Tal, fenomenální taktik a útočník. Botvinnik však byl schopen Tala o rok později v odvetě opět zdolat.

Poté FIDE právo odvety zrušila a příští mistr světa, Armén Tigran Petrosjan, génius obrany a silný poziční hráč, ho udržel po dobu dvou cyklů, 1963-1969. Jeho nástupce, Rus Boris Spasskij (mistr světa 1969-1972) byl univerzálním šachistou schopným vítězit jak čistě pozičně, tak i pomocí ostrého taktického stylu.

Příští mistrovství světa v roce 1972 bylo svědkem vystoupení prvního nesovětského finalisty od konce války, Američana Roberta Fischera, který rozdrtil své oponenty v turnaji kandidátů neslýchaným rozdílem a jasně vyhrál i titul mistra světa. Roku 1975 však Fischer odmítl obhajovat svůj titul proti vyzyvateli, mladému sovětskému velmistru Anatoliji Karpovovi, protože FIDE odmítla splnit jeho požadavky, a tak byl Karpov prohlášen mistrem světa bez boje. Svůj titul Karpov dvakrát obhájil proti Viktoru Korčnému a až do poloviny 80. let 20. století dominoval šachovému životu sérií skvělých turnajových vítězství.

Karpovova nadvláda nakonec skončila roku 1985 ve prospěch jiného sovětského hráče, Garry Kasparova. Karpov a Kasparov spolu mezi roky 1984 a 1990 vybojovali celkem pět zápasů o titul, přičemž Kasparov svůj titul vždy obhájil. Kasparov pak byl nejúspěšnějším světovým šachistou až do ukončení své závodní kariéry v roce 2005; je držitelem rekordu jak ve výšce ratingu Elo, tak v počtu období, kdy byl jedničkou světového žebříčku.

Roku 1993 se Garry Kasparov a Nigel Short rozešli s FIDE, zorganizovali svůj vlastní zápas a založili konkurenční Asociaci šachových profesionálů (Professional Chess Association, zkratka PCA). Až do roku 2006 pak existovali paralelně dva mistři světa a dva šampionáty. Mistr světa PCA (či „klasický" mistr světa), pokračovatel steinitzovské tradice, v níž mistr světa hraje s vyzyvatelem zápas (řadu mnoha šachových partií), a mistr světa FIDE, který svůj titul získával v rámci nového formátu turnajů. Kasparov ztratil svůj klasický titul roku 2000, kdy ho v zápase porazil Rus Vladimir Kramnik.

Ke sjednocení obou titulů došlo roku 2006, kdy Kramnik v zápase konaném pod záštitou FIDE porazil tehdejšího mistra světa FIDE Veselina Topalova a stal se jediným a nezpochybňovaným mistrem světa v šachu. V září roku 2007 se jeho nástupcem stal Ind Viswanathan Anand, vítěz turnaje osmi hráčů v Mexiku.


České a československé území

První zmínka o šachu na českém území je v latinsky psané svatovojtěšské legendě z poloviny 12. stol., prvním česky psaným dílem o šachu jsou Štítného Kniežky o šašiech, které zachycují tehdejší znalosti o dějinách šachu a vysvětlují tahy jednotlivých figur a jejich symboliku.

Mezi české panovníky, kteří rádi hráli šachy, patří Přemysl Otakar I., Jan Lucemburský, Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský. K obdivovatelům šachové hry patřil také Jan Amos Komenský, s oblibou je hrával též jeho přítel, malíř Rembrandt van Rijn.

Moderní šachový život na českém území vznikl v polovině 19. století, nejdříve šachová skladba; úloháři zde v 80. letech 19. století vytvořily takzvanou českou školu úlohovou, stylově odlišnou od staroněmecké školy. Prvním šachovým spolkem byl pražský Prager Schachklub (1867), první sjezd šachistů se konal r. 1872 v Praze a první významnější český klub, Český spolek šachovní, vznikl r. 1884, kdy také na krátkou dobu začal vycházet první český šachový časopis Šach-Mat. Nejlepším českým šachistou před první světovou válkou byl Oldřich Duras, který byl později jmenován jako první Čech velmistrem. Ústřední jednota českých šachistů, zprvu sdružující pět klubů s 200 členy, vznikla roku 1905. První velké mezinárodní turnaje se začaly na území dnešní ČR pořádat v první dekádě 20. století (Karlovy Vary 1907 a 1911, Praha 1908).

Po první světové válce se šachový život dále rozvíjel. Byla uspořádána řada velkých turnajů, Československo reprezentovali například Richard Réti nebo Salo Flohr. Ústřední jednota českých šachistů se roku 1924 stala zakládajícím členem Mezinárodní šachové federace FIDE. Československé družstvo vyhrálo první, ještě neoficiální šachovou olympiádu v Paříži 1924, druhé místo na olympiádě získalo v letech 1933 a 1982, třetí bylo roku 1931, kdy se olympiáda konala v Praze v paláci U Nováků. Věra Menčíková se stala první a dlouholetou ženskou mistryní světa. Od roku 1927 vychází časopis Československý šach (za války pod jménem Šach).

Druhá světová válka a následné převzetí moci komunisty sice neznamenala pro šachy úplnou katastrofu, i nadále se konalo mnoho zajímavých turnajů a zápasů a český šach si udržoval vysokou úroveň. Přesto však mnozí šachisté zahynuli následkem války (Věra Menčíková), byli zavražděni nacisty (Karel Treybal) nebo emigrovali (Luděk Pachman, Vlastimil Hort). Po válce československé družstvo dvakrát vybojovalo titul vysokoškolských mistrů světa (1954 a 1963) a čeští korespondenční šachisté dvakrát vyhráli svoji šachovou olympiádu (1955 a 1968). Miroslav Filip se dvakrát účastnil turnaje kandidátů o titul mistra světa.

V současnosti řídí šachový život v České republice Šachový svaz České republiky. Nejsilnějším českým šachistou je David Navara, který byl na jaře 2007 čtrnáctým hráčem světového žebříčku.


Místo v kultuře

Předmoderní

Šachy a jejich pomalejší předchůdce šatrandž (kterému se tehdy ovšem v Evropě říkalo rovněž šachy) byly ve středověku a renesanci součástí šlechtické kultury; byly používány pro výuku válečné strategie a nazývány „královskou hrou". Mezi šlechtou byly považovány za jedno ze sedmera umění, které by měl ovládnout každý dospívající rytíř (vedle plavání, veršování, jízdy na koni, střelby z kuše, šermu a lovu). Nádherné šachové soupravy používané aristokracií té doby jsou většinou už ztraceny, ale některé ze zbývajících kusů, jako jsou Lewisovy šachové figurky z 12. století, vykazují vysokou uměleckou hodnotu.

Zároveň byly v té době šachy často používány jako základna kázání o morálce. Příkladem je Liber de moribus hominum et officiis nobilium sive super ludo scacchorum (Kniha lidských mravů a povinností šlechty neboli kniha o šachách), sepsaná italským dominikánem Jacobem de Cessolis kolem roku 1300. Tato populární práce, poprvé tiskem vydaná již roku 1473 v Utrechtu, byla poté přeložena či adaptována do mnoha jiných jazyků. Mimo jiné ovlivnila Tomáše Štítného ze Štítného, který na jejím půdorysu napsal své Kniežky o šašiech. Cessolis a jeho následovníci používají šachové figurky jako metafory pro různé vrstvy lidské společnosti a odvozují jejich povinnosti z pravidel šachové hry nebo z vizuální podoby figur.

Na druhou stranu však mnohde politické a náboženské autority šachy zakazovaly jako projev nemravnosti či hráčské vášně. Například mistr Jan Hus prý šachy hrával v dobách svého mládí, později se ale stal jejich odpůrcem, neboť se domníval, že se tím promarní spousta času, který by jinak člověk mohl strávit v trpělivé práci nebo modlitbách; rovněž mu vadilo, že šachy můžou vyvolat špatné pocity vůči protivníkovi. Hraní šachu, ale především karetních her, kritizoval také Petr Chelčický.

Ve středověku byly šachy známy i v kruzích kleriků, studentů a obchodníků, a vstoupily tak do tehdejší lidové kultury. Příkladem je 209. píseň sbírky Carmina Burana ze 13. století, začínající jmény šachových figur Roch, pedites, regina…

Odedávna se šachové prvky používají pro svou dekorativnost také ve výtvarném a užitém umění. Příkladem může být šachovaná orlice na moravském zemském znaku. O všeobecné oblibě šachů ve středověku svědčí také fakt, že už v 15. století přešel výraz šachovaný jako vzor látky do soukenické terminologie. Slovo šašek vzniklo právě jako označení muže, nosícího pestře šachované oblečení.

Moderní

Osvícencům se šachy jevily především jako způsob, jak rozvíjet sebe sama. Benjamin Franklin napsal ve svém článku The Morals of Chess (Morálka šachů, 1750) toto: Šachová hra není pouze zábavou zahalečů; její pomocí lze získat nebo posílit několik velmi cenných schopností mysli, které se pak stanou návyky použitelnými při každé příležitosti. Vždyť život je druh šachů, v němž často máme získávat body, soupeřit proti konkurentům a protivníkům a v němž nastává široká škála dobrých i špatných událostí, jež jsou do jisté míry následky lidské prozíravosti nebo jejího nedostatku. Hraním šachů se tedy můžeme naučit: 1. Předvídavosti, jež hledí do blízké budoucnosti a zvažuje následky, jaké může přinést nějaká akce… 2. Pozornosti, jež zkoumá celou šachovnici čili scénu akce: vzájemný poměr několika figur a jejich situaci… 3. Opatrnosti, nevykonávat tahy zbrkle… S těmito nebo podobnými nadějemi se šachům dnes učí děti ve školách celého světa a používají se v armádách jako mentální trénink pro kadety a důstojníky.

Šachy navíc jsou často zobrazovány umělci, například jako metafora boje dvou stran, jako symbol chladné logiky anebo - v duchu středověkých moralistů - jako alegorie života společnosti. Významná díla, v nichž šach hraje klíčovou roli, sahají od Za zrcadlem Lewise Carrolla až po Královskou hru Stefana Zweiga či Lužinovu obranu Vladimira Nabokova.

Šachy se často vyskytují i v soudobé populární kultuře. Například Harry Potter J. K. Rowlingové hraje čarodějné šachy zatímco hrdinové seriálu Star Trek dávají přednost třídimenzionálním šachům a šachy s počítačem se hrají i na palubě kosmické lodi cestující k Jupiteru v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odysea.

Filip Třešňák 4.4.2010 (zdroj wikipedie)

 

Důležitou složkou šachu je šachová teorie, která dnes má charakter vědy. V šachové kompozici se setkáváme s uměleckým aspektem šachů. Výuka a hraní šachů se doporučuje jako způsob, jak zlepšit kvalitu myšlení a rozvinout příznivé charakterové vlastnosti. Šachy jsou jednou z nejpopulárnějších her světa, kterou hrají miliony lidí jak neformálně pro zábavu, tak i v soutěžní, sportovní podobě. Šachové zápasy a turnaje se organizují od počátků této hry a k významnému rozvoji šachového sportovního života dochází od poslední čtvrtiny 19. století. První oficiální mistr světa v šachu, Wilhelm Steinitz, svůj titul vybojoval v roce 1886; jeho dnešním následovníkem je indický šachový velmistr Viswanathan Anand. Nejlepší současný český šachista je David Navara.

 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one